Cíl konference
Mezinárodní Masarykova konference pro vědu, výzkum a praxi přináší všem zájemcům o podnikové procesy prostor pro prezentaci výsledků výzkumu, možnost navázání spolupráce a předání kontaktů.
Seznamte se
Věda a výzkum - Národní muzeum v Praze
Zveřejněno ve spolupráci s Národním muzeem v Praze (Mgr. Magdaléna Kroupová).
Národní muzeum je výzkumnou organizací, jež provádí základní výzkum, aplikovaný výzkum a experimentální vývoj a šíří jejich výsledky prostřednictvím expozic, výstav, výuky a další pedagogické činnosti, publikováním ve všech oborech své působnosti včetně oboru muzeologie a ochrany sbírek.
Národní muzeum je jedním z nejstarších vědeckých ústavů u nás, jehož tradice sahá k takovým osobnostem české vědy jako byl František Palacký, Jan Krejčí nebo Karel B Presl. Je také vydavatelem našeho nejstaršího a stále vycházejícího vědeckého časopisu (Časopis Národního muzea). Tato tradice v žádném případě není mrtvým nebo prázdným odkazem.
Desítky vědeckých a odborných pracovnic a pracovníků Národního muzea úspěšně řeší dva rozsáhlé výzkumné záměry a řadu programových projektů podporovaných Ministerstvem kultury ČR s početnými každoročními výsledky, pracuje na dalších vědeckých úkolech financovaných GA ČR i projektech zajišťovaných na evropské úrovni. Podle předem stanovených kritérií poskytuje Národní muzeum interní granty, směrované především na juniorské programy.
Národní muzeum vydává 12 vědeckých časopisů z různých humanitních a přírodovědných oborů, zahrnutých v prestižních mezinárodních databázích nebo v domácím Seznamu recenzovaných periodik. Pracovníci Národního muzea kromě toho publikují výsledky své vědecko-výzkumné činnosti v desítkách domácích i zahraničních periodik, odborných knihách a na datových nosičích různého charakteru. V posledních dvou letech vydalo Národní muzeum 35 knižních monografií (z toho v roce 2012 – 19, v roce 2013 pak 16).
Vývoj bodů v Rejstříku informací o výsledcích výzkumu, experimentálního vývoje a inovací (RIV)
Tomáš Garrigue Masaryk (1850 - 1937)
Zveřejněno ve spolupráci s Muzeem TGM v Lánech (Mgr. Magdalena Elznicová Mikesková).
Dětství a mládí
Tomáš Masaryk se narodil dne 7.března 1850 v Hodoníně. Jeho otec, Josef Masaryk, původem Slovák ze západního pohraničí Uher, pocházel z chudé nevolnické rodiny a v Hodoníně pracoval jako kočí na panském statku. Masarykova matka, Terezie, rozená Kropáčková, pocházela ze zámožného měšťanského rodu a na panském statku v Hodoníně pracovala jako kuchařka.
Přestože si byli Masarykovi rodiče nerovní v původu, ve vzdělání i věku (Terezie Kropáčková byla o deset let starší než Josef Masaryk), bylo jejich manželství bezproblémové a harmonické. Tomáš Masaryk byl nejstarším dítětem v rodině, postupně se Terezii narodily ještě čtyři děti, ale přežily pouze dvě – Martin a Ludvík.
Rodině se v panských službách nevedlo špatně, Josef Masaryk jako panský kočí mohl rodinu v rámci chudých poměrů dobře zabezpečit a později byl dokonce povýšen na drába. Kvůli otcově povolání se Masarykovi často stěhovali po různých místech jižní Moravy. Tomáš Masaryk navštěvoval obecné školy v Hodoníně, v Čejkovicích a v Čejči. V letech 1861 – 1863 navštěvoval reálku v Hustopečích. V roce 1864 ho rodiče poslali do Vídně, aby se zde vyučil zámečníkem. V učení se mladému Tomášovi ale nelíbilo, nevyhovovala mu jednotvárná výrobní práce a také si nerozuměl se svými vrstevníky. Spolubydlící mu dokonce sebral jeho oblíbené knihy. Proto se rozhodl už po šesti týdnech pro návrat k rodičům do Čejče, kde raději nastoupil do učení ke kováři. Práce, kde bylo potřeba síly a zručnosti, se Tomáši Masarykovi líbila a byl již rozhodnutý se kovářství věnovat doživotně. Záhy se ale u kovářské dílny setkal se svým bývalým profesorem z reálky Francem Ludwigem, který přemluvil Masarykovy rodiče, aby Tomáše poslali jako podučitele do čejkovické školy.
V roce 1865 se Tomáš Masaryk přihlásil do německého gymnázia. Podařilo se mu složit zkoušky do sekundy a díky výbornému prospěchu se mu postupně podařilo získat stipendium. Ve druhém semestru sekundy byl navíc přijat jako vychovatel v bohaté rodině policejního ředitele Antona Le Monniera.
Ve třídě brněnského gymnázia byl Tomáš Masaryk nejstarší a největší ze třídy. Považoval sám sebe již za dospělého a často se dostával do konfliktů s profesory. Předmětem jednoho z mnoha sporů se stala také Masarykova zkrachovalá láska k jedné dívce, která byla profesory vnímána jako studentův mravní poklesek. Masaryk také neustále odmítal chodit k povinné zpovědi. Jednou si nechal mladého Masaryka zavolat sám ředitel školy. Snažil se mu domluvit a přimět ho k plnění církevní povinnosti, jde přece jen o formalitu a ani on sám těm „kněžským nesmyslům nevěří“. Na to Masaryk velmi ostře zareagoval: „Kdo jedná proti svému přesvědčení, je darebák!“ Rozzlobený ředitel chtěl studenta udeřit, ale ten na něho vzal pohrabáč. Incident málem skončil Masarykovým vyloučením ze všech rakouských ústavů. Naštěstí za ním stál policejní ředitel Anton Le Monnier. Případ zůstal mezi studentem a ředitelem a mladý Masaryk v tichosti dokončil ročník. Další rok ho Le Monnier vzal s sebou do Vídně, kam se s celou rodinou přestěhoval a kde pak Tomáš Masaryk v roce 1872 úspěšně odmaturoval na akademickém gymnáziu.
Po gymnaziálních studiích se Masaryk nejprve rozhodl pro studium klasické filologie, ale později u něho zvítězil zájem o filozofii. Na filozofické fakultě ho velmi ovlivnil profesor filozofie Franz Brentano.
Franz Brentano pocházel z proslulé katolické rodiny z jižního Německa. Původně si zvolil dráhu katolického duchovního. Svým neortodoxním přístupem se ale dostal do konfliktu s církví a roku 1873 z ní vystoupil. Věnoval se pak především filozofii a psychologii. Na vídeňské univerzitě přednášel od roku 1874. Svým pojetím moderní filozofie, klidným a věcným vystupováním na přednáškách si dokázal získat oblibu většiny studentů. Tomáš Masaryk v něm nalezl výborného učitele a později také přítele.
Za studií ve Vídni se Tomáš Masaryk setkával s mnoha významnými vědci a mysliteli. Pravidelně se stýkal s rodinou profesora češtiny A. V. Šembery a v roce 1875 se stal předsedou Českého akademického spolku. Po smrti policejního ředitele Le Monniera, u kterého působil jako vychovatel, a měl tak zajištěný pravidelný finanční přísun, získal ještě výnosnější místo domácího učitele v rodině Rudolfa Schlesingera, generálního rady Anglo – rakouské banky.
V roce 1876 Tomáš Masaryk úspěšně obhájil svoji disertační práci „Podstata duše u Platóna“ a díky finanční podpoře Rudolfa Schlesingera mohl doprovázet jeho syna na studijní cestě po severní a střední Itálii a do Lipska.
Setkání s Charlottou Garrigue
Při studiu na univerzitě v Lipsku v letech 1876 až 1877 bydlel Tomáš Masaryk v penzionátu rodiny Göringových. Zde často Masaryk slýchal o americké rodině Garriguových a jejich dceři Charlottě, která v Lipsku před lety navštěvovala konzervatoř. Už z vyprávění mu tato žena velmi imponovala, a proto ho potěšilo, když se dozvěděl, že Charlotta přijede za Göringovými na návštěvu. Stalo se to 13. června 1877.
Už od prvního setkání Charlotta Tomáše Masaryka velmi zaujala. Doprovázel ji s ostatními dámami Göringovými do divadla a na výlety. Společně pak trávili mnoho času debatováním a především četbou Millova spisu „Poddanství žen“ a Buckleových „Dějin civilizace v Anglii“. Masaryk obdivoval Charlottinu vzdělanost, vážnost, zájem o dění kolem sebe a umění prosadit si svůj názor a stále více v něm dozrávalo rozhodnutí požádat Charlottu o ruku. Odvážil se toho až po následující epizodě.
24. července 1877 se vydal Masaryk s Göringovými a Charlottou na výlet v loďce po řece. Při vystupování ujela paní Göringové noha, spadla do vody a začala se topit. Masaryk pro ni okamžitě skočil, ale paní Göringová byla velmi robustní postavy a dostat ji z vody nebylo jednoduché. Masaryk tento zážitek popsal v jednom svém dopise: „okamžik již byli jsme pod vodou oba jako ztraceni, a tehdy rozloučil jsem se se světem – jako střela projely mne vzpomínky na všecko, na drahé osoby – neočekávanou silou jsem se k žití vymanul z objetí chladné paní vodní..“ Následkem vyčerpání a prochladnutí zůstal pak Tomáš Masaryk upoután několik dnů na lůžku. Přitom napsal vášnivý dopis Charlottě, kde se vyznal ze své lásky a nabídl jí sňatek.
Charlotta se nejprve k návrhu stavěla odmítavě, ale již 10. srpna 1877 se s Tomášem Masarykem zasnoubila. Několik dní po zásnubách se však oba museli rozloučit. Charlotta Garrigue se musela vrátit do Ameriky a Tomáš Masaryk musel pracovat na dokončení své habilitační práce.
Po několika týdnech zastihl Masaryka telegram se zprávou, že Charlotta spadla z vozu a poranila se. Tomáš Masaryk se ihned vydal na cestu. Plavba do Ameriky nebyla vůbec bezpečná, loď Herder, na které se Masaryk plavil, byla ve velmi špatném stavu a při následující plavbě se dokonce potopila. Tomáš Masaryk ale dorazil šťastně ke Garrigueovým a setkal se s již uzdravenou Charlottou. 15. března 1878 byli Tomáš Masaryk a Charlotta Garrigue oddáni. Tomáš Masaryk ke svému jménu připojil Charlottino dívčí příjmení Garrigue jako výraz rovnoprávnosti mezi mužem a ženou a jako výraz obdivu a vážnosti ke své ženě.
Profesorské období
Masarykovi se po svatbě usadili ve Vídni. Mladí manželé museli zpočátku řešit složitou finanční situaci. Tomáš Garrigue Masaryk neměl trvalý příjem a přivydělával si pouze kondicemi, suplováním latiny a přednáškami.
V roce 1879 se Tomáš Garrigue Masaryk úspěšně habilitoval se svojí prací „Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty“. Ve stejném roce se také narodila dcera Alice a o rok později syn Herbert. Tíživá finanční situace rodiny rostla. Naštěstí v roce 1882 dostal docent T. G. Masaryk nabídku od profesora Jana Kvíčaly na místo mimořádného profesora na pražské univerzitě, a tak se rodina se dvěma dětmi přestěhovala z Vídně do Prahy.
Po svém příjezdu do Prahy si Tomáš Garrigue Masaryk i jeho rodina musela zvykat na nové prostředí odlišné od Vídně. Postupně se seznamovali ze zástupci české inteligence a českými vlastenci. Žili bohatým společenským životem a společenských setkání se s manžely Masarykovými účastnily i jejich děti. V Masarykově domácnosti se často setkávali přední osobnosti tehdejší vědy a kultury. Masarykovi také často navštěvovali Náprstkův dům, který byl ve své době pokládán za významné centrum českého kulturního i společenského života.
Už od začátku svého působení v Praze se začal T. G. Masaryk plně věnovat přednáškám na univerzitě a vědecké práci. Od roku 1883 redigoval a aktivně přispíval do vědeckého časopisu Atheneum. Zde ve stati „Jak zvelebovati naši literaturu naukovou“ upozorňoval na nedostatek českých překladů odborné literatury, potřebu existence nové naučné encyklopedie a populárních časopisů. Také upozorňoval na potřebu založení české akademie věd. V roce 1884 vystoupil s přednáškou „O studiu děl básnických“ a v roce 1885 se pokusil o novou klasifikaci věd ve spise „Základové konkrétní logiky“.
V roce 1886 se profesor Masaryk aktivně zapojil do bojů o tzv. Rukopisy.
V letech 1887 – 1888 navštívil T. G. Masaryk Rusko. Studoval zdejší poměry a své poznatky o Rusku prezentoval v roce 1913 ve svém doposud největším dvousvazkovém díle „Rusko a Evropa“. Při svém pobytu v Rusku navštívil T. G. Masaryk také spisovatele a filosofa Lva Nikolajeviče Tolstého.
Literárně nejbohatším obdobím se stala pro Tomáše Garrigue Masaryka 90. léta 19. století. V té době publikoval především v periodikách Naše doba a Čas a zároveň zpracoval mnoho významných studií. V roce 1895 vyšly jeho studie s názvem „Česká otázka“ a „Naší nynější krizí“, kde se pokusil formulovat český národní program. V letech 1895 – 1896 vydal své další práce „Jan Hus“ a „Karel Havlíček“. V roce 1896 následovala studie „Moderní člověk a náboženství“ a v roce 1898 „Otázka sociální“.
V letech 1902 a 1907 podnikl profesor Masaryk přednáškové turné po Americe, kde se seznamoval především s poměry českých přistěhovalců.
Rodina Tomáše Garrigua Masaryka
Nejstarším dítětem v Masarykově rodině byla dcera Alice, která se narodila 3. května 1879, rok po Alici přišel na svět 1. května 1880 syn Herbert, 14. září 1886 se narodil syn Jan, 2. března 1890 se narodila dcera Eleanor (zemřela 18. července 1890) a 26. května 1891 přišla na svět nejmladší dcera Olga.
Od svého přistěhování do Prahy v roce 1882 vystřídali Masarykovi několik bytů. První dva roky strávili v tmavém neútulném bytě v Karlově ulici 22 na Smíchově (dnes Holečkova ulice 21) a krátký čas bydleli v Rubešově ulici 7 na Královských Vinohradech.
V roce 1884 se přestěhovali do krásného slunečného bytu Osvěta, Královské Vinohrady čp. 165 (dnes ulice Jana Masaryka 22). Zde bydleli až do roku 1888. Bohužel v důsledku „rukopisných bojů“ a sporu s domácím panem Vlčkem, který byl velkým zastáncem pravosti Rukopisů, se museli Masarykovi opět stěhovat.
Jeden rok strávili ve Školské ulici 26 (dnes Školská ulice 28), od roku 1890 do roku 1894 bydleli v Tomášské ulici 15 na Malé Straně a další dva roky na Hradčanech v Loretánské ulici 9. V roce 1896 se přestěhovali do moderního bytu v Thunovské ulici, kde bydleli Masarykovi až do roku 1907.
Od roku 1907 do roku 1911 žili Masarykovi ve Valdštejnské ulici na Malé Straně. A v roce 1911 se přestěhovali do Mickiewiczovy ulice, kde také do roku 1918 bydlela samotná Charlotta s dcerou Alicí.
Masarykovo chápání rodiny se lišilo od dobové představy, že muž je pánem, který vydělává peníze a manželka mu za to oddaně slouží. Naplno uznával rovnoprávnost mezi manželi, což dokazuje i připojení manželčina dívčího příjmení ke svému. T. G. Masaryk se sám dokázal postarat o domácnost, nakrmit děti a přebalit je. Ještě za pobytu ve Vídni vyvolával všeobecné pobouření jenom tím, že v parku tlačil dětský kočárek.
Se svými dětmi si Tomáš Garrigue Masaryk často a rád hrál. Důkazem jsou vzpomínky jeho dcery Olgy: „Jako malé dítě směla jsem si hrát celý den v knihovně. I on si často na chvilku se mnou hrával. Jak ráda si vzpomenu na své první projížďky na ohromných svazcích Aristotela. Tata byl veselý koník. Anebo nás nosil na rozevřeném Aristotelovi. To už se tak nepokazí, jako když se tahá po zemi… Velkou atrakcí – pro mne i staršího bratra Jendu – byl otvor vylomeného čtverečku v parketové mosaice. Do té „jamky“ jsme házeli kuličky a fazole. Často jsem si tak hrávala hodiny na této podlaze tátovy knihovny, zatímco starší sourozenci byli ve škole.“
Pro Charlottu bylo manželství svátostí. Podporovala manžela i v nejhorších dobách. S láskou se starala o domácnost a o děti, ale přesto prosazovala názor, že žena v rodině je rovnocenná s mužem a má stejné právo na vzdělání a seberealizaci jako on.
Masarykovi kladli velký důraz na vzdělání svých dětí a snažili se rozvíjet jejich nadání a vlohy a podporovali je v jejich koníčcích. Alice se například už od pěti let učila na klavír, Herbert už jako malý přilnul k výtvarnému umění, Jan se chtěl vždy stát klavírním virtuosem a Olga ráda hrála tenis.
V domácnosti Masarykových se setkávali přední osobnosti tehdejší vědy a kultury. V době „bojů o rukopisy“ se rodina sblížila hlavně s rodinami Jana Gebauera a Augustina Seydlera. Častým návštěvníkem v rodině byl novinář a spisovatel Jan Herben a k věrným rodinným přátelům patřil malíř Hanuš Swaiger.
Letní pobyty rodiny Masarykovy
T. G. Masaryk trávil se svou rodinou každé letní prázdniny mimo Prahu. První prázdniny po přestěhování do Prahy v roce 1882 strávila rodina v Hrušovanech na Moravě u Masarykových rodičů. V letech 1883 a 1884 pobývali Masarykovi v Potštýně v severovýchodních Čechách, na oblíbeném místě letních pobytů některých Masarykových kolegů profesorů z univerzity.
V roce 1885 strávili Masarykovi prázdniny opět u Masarykových rodičů, tentokrát ale v jejich novém domě v Hustopečích. Za hustopečským domkem měli Masarykovi rodiče vinohrad. O vinobraní dostali malá Alice s bratrem Herbertem každý malou putničku, aby mohli také česat hrozny na lisování. Alice na toto období často vzpomínala: „Můj bratříček a já jsme často chodívali s otcem na procházku do vinohradů a k řece Dyji, v níž jsme se také koupávali. Tam nás otec učíval házet ploché oblázky, „žabky“, které jemu skákaly po hladině až desetkrát. Když jsme si sedli na břeh a jedli chléb s máslem, který nám babička dala na cestu, otec nás učíval dělat píšťalky z vrbových prutů.“.
Další léto strávili Masarykovi prázdniny v Řevnicích u Prahy, ale už v roce 1887 pobývali opět v Hustopečích. Od roku 1888 do roku 1901 jezdili Masarykovi každé léto až na několik výjimek na slovenskou Bystričku.
T. G. Masaryk přijel poprvé na Slovensko roku 1887, kdy v Martině navštívil výstavu výšivek uspořádanou ženským spolkem Živěna. Zároveň zde zhlédl výstavu obrazů českého malíře Jaroslava Věšína. Okolí Martina a vůbec celý Turec ho velmi uchvátil a nakonec si právě zdejší kraj vybral za cíl letních dovolených pro sebe a svoji rodinu. Na doporučení slovenských přátel si roku 1888 pronajal dva pokoje v usedlosti rodiny Lehotských na Bystričce. Od té doby se skoro na třináct let stala tato malebná vesnička druhým letním domovem Masarykových.
Tomáš Garrigue Masaryk zde poznával slovenské poměry, setkával se zde s nositeli slovenské kultury a vzdělanosti, se spisovateli, novináři, právníky a učiteli, ale také s obyčejnými bodrými vesnickými lidmi. Často chodil na procházky do Martina i na výpravy do hor. Společně s bystričským statkářem Ladislavem T. Markovickým se vypravoval na divoká prasata a medvědy, některé se mu podařilo i ulovit, ale na první setkání s medvědem vzpomíná takto: „Když mi na Bystričce lidi říkali, že se v horách potulují medvědi, že napadají dobytek a chodí na oves do polí, nevěřil jsem tomu; myslel jsem, že pasáci sami někdy zabíjí nebo prodají ovci a pak to svedou na medvěda. Náš soused pan Markovický mě jednou zavedl se podívat, co takový medvěd dovede. V ovesném poli si sedne na zadní nohy a předními tlapami si zdrhuje oves do huby, tak; pak se šoupá po řiti dál, až přešoupá celé pole – takové pole pak vypadá jako zdupané. Tož takové pole mi ukázal, také medvědí „poklady“, tak veliké, s ovsem a jafurami (borůvkami). Nu dobrá, když medvěd, tak na něho. Půjčili mi takovou hrozitánskou pušku, zadovku, z turecké armády, a šli jsme večer za úplňku na postriežku (čekanou), pan Markovický, horár (hajný) a já. Čekáme u ovsa v mýtině na kraji lesa hodinu, dvě, a medvěd nešel. Blížila se půlnoc, svítily hvězdy a na holích všude kolem ovčáci zažíhali vatry, tady, tam a zas jinde – to vám byla krása! Už jsme na medvěda nevzpomněli, dali jsme se do řeči, pan Markovický fajčil, horár usnul; a najednou vidím medvěda, jak vychází z lesa po čištině, tak třicet, pětatřicet kroků od nás. To vám bylo obrovské, krásné zvíře! Zvedal jsem pušku, ale nemohl jsem střelit, třásl jsem se jako list. Zatím medvěd z nás dostal vítr, skočil do ovsa a z něho do lesa. Tož tak hanebně jsem se zachoval. Nebyl to strach, spíš takové překvapení, že medvědi opravdu jsou…“
Bystričku si oblíbila celá Masarykova rodina.Charlotta G. Masaryková se starala na letním bytě především o chod domácnosti, pokud jí to dovoloval zdravotní stav. Všechny Masarykovy děti pak každý rok v létě zcela splynuly s vesnickými dětmi a stejně jako ony pomáhaly s prací v hospodářství a při žních.
Nejraději na Bystričku vzpomínala Alice Masaryková: „..první léta však mou kamarádkou byla malá Mara Zajac. S ní jsem stopovala slepice, které zanášely, škrabala na podsíní brambory a sbírala maliny a rybíz. My starší, Herbert a já, jsme postupně vnikali do prací. Jeník cvičil před domem chlapce z okolních domů a chalup a jeho hasičská četa byla výborně vycvičena – řídil se přesně podle pana Markovického, asi čtyřicetiletého velitele bystričských hasičů. – Pětiletá Olga měla zatím jinou starost: pečovala o malé hubené podsvinčátko, které vykrmila lahví…Práce v té dědině byla nejen užitečná – byla krásná, proniknutá živými zákony.“
Boje o Rukopisy
Počátkem roku 1886 zveřejnil T. G. Masaryk v časopise Atheneum příspěvek filologa Jana Gebauera o potřebě dalšího zkoumání pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Sám příspěvek podpořil vlastní statí.
Rukopisy královédvorský a zelenohorský vznikly na počátku 19. století jako padělky. Jejich autoři se s pomocí takzvaně náhodně nalezených Rukopisů snažili dokázat, že česká literární tvorba má mnohem starší historii, než bylo doposud známo. Ve společnosti vyvolal objev Rukopisů obrovskou senzaci. Jejich existence podpořila národní sebevědomí a Rukopisy se staly zdrojem inspirace mnoha umělců. Bohužel, přestože šlo o falza, obhajovalo jejich pravost i mnoho vědců.
Kritický článek o Rukopisech v Atheneu vyvolal velmi negativní reakce a zapříčinil tak ostrý spor mezi zarytými obhájci pravosti Rukopisů a vědci, kteří se snažili na základě vědeckých podkladů dokázat, že jde o padělky a přesvědčit tak společnost, že česká historie a kultura by se neměla opírat o falešné spisy. Na stranu T. G. Masaryka a Jana Gebauera se přidal historik Jaroslav Goll, estetik Otakar Hostinský a fyzik a astronom August Seydler. Do celé aféry se vložil tisk, který velmi ostře útočil na T. G. Masaryka i jeho kolegy a poštvával tak proti nim celou společnost.
Proti Masarykovi, který byl hlavním organizátorem rukopisného boje, se zvedla velká vlna odporu. Vznikaly proti němu i různé hanlivé básničky, například tato: “Vás věru nezrodila matka česká, spíš netvorná, zlo sálající saň, jež nad hlavou nám perutěmi pleská a stále žádá krve naň.“ Národní listy dokonce otiskly nad profesorem Masarykem veřejnou klatbu: „Jdi k čertu, ohavný zrádče, přimkni se se svou pochybnou duševní troškou a se svou mravní mizerií, ke komu chceš. Jen neopovažuj se už ani užívati našeho posvátného jazyka a pokáleti jej svým podlým duchem a otravným dechem. Jdi, přimkni se k nepříteli, jemuž sloužíš. Zapomeň, že jsi kráčel po české půdě. My tě z našeho národního těla vylučujeme jako šerednou hlízu. Jdi, utec z této svaté země, než se pod tebou otevře, aby tě pohltila.“
Rukopisné boje měly negativní vliv i na Masarykovu kariéru a o několik let odsunuly jeho jmenování řádným profesorem na pražské univerzitě. T. G. Masaryk se také musel vzdát redigování Ottova slovníku naučného, aby svým jménem nepoškozoval projekt, který sám vytvořil.
Rukopisný boj se odehrával především na stránkách časopisu Atheneum. Negativní vlně ve společnosti zaměřené proti odpůrcům pravosti Rukopisů v čele s T. G. Masarykem ustoupil nakonec i nakladatel Athenea J. Otto, který dál odmítl časopis vydávat. T. G. Masaryk proto začal Atheneum vydávat sám vlastním nákladem.
Přes všechna úskalí se nakonec přece jen podařilo přesvědčit společnost o pravdě a na základě mnoha vědeckých disciplin byly rukopisy prohlášeny za falešné. To však zdaleka nebyl poslední Masarykův boj.
Hilsnerova aféra
V roce 1899, v době, kdy začala „hilsneriáda“, bylo Tomáši Garrigue Masarykovi, profesorovi na pražské univerzitě, čtyřicet devět let. V té době patřil mezi přední osobnosti veřejného života. Veřejností byl ale přijímán různě. Jeho stoupenci ho zbožňovali až k pochlebování, naopak jeho odpůrci se k němu chovali velmi nepřátelsky, až vulgárně.
Masaryk odmítal ve společnosti jakékoli zakořeněné konvence, které pokřivovaly reálný pohled na skutečnost. Jeho nejvyšší metou byl vždy pravdivý, nezaujatý pohled na věc i za cenu vlastní nepopularity, což prokázal už v „bojích o Rukopisy“.
Hilsnerova aféra začala v březnu 1899 u městečka Polná na Vysočině, kde byla nalezena zavražděná mladá dívka z nedaleké obce Věžnička Anežka Hrůzová. Z brutálního činu, který byl bez příčiny označen za židovskou „rituální vraždu“, byl obviněn mladík židovského původu jménem Leopold Hilsner.
V době Hilsnerova procesu trávil profesor Masaryk letní dovolenou se svojí rodinou ve Chvalčově Lhotě u Bystřice pod Hostýnem. Zprvu se o případ nijak nezajímal, ale ještě před návratem do Prahy ho zastihl dopis od rakouského historika a sociologa Sigmunda Münze, který si v souvislosti s hilsnerovým případem stěžoval na velmi antisemitistický postoj českého tisku, negativně ovlivňující celou společnost.
Profesor Masaryk odpověděl svému bývalému studentovi dopisem, kde odsoudil pověru o „rituální vraždě“ a souhlasil i s uveřejněním svého dopisu v deníku Neue Freie Presse. Aniž by tušil, rozpoutal tak proti sobě vlnu nepopularity a útoků.
Ve svých Hovorech na období hilsneriády Masaryk vzpomíná takto: „Zlá kampaň byla ta "hilsneriáda", když jsem se musel rvát s pověrou o rituální vraždě. Já jsem se zprvu o ten Hilsnerův proces nezajímal, ale přijel za mnou můj bývalý žák z Vídně, spisovatel Sigismund Münz, Moravan, a ten mě přiměl k tomu, že jsem vystoupil. O rituální pověře jsem znal knihy berlínského teologa Starcka, který vypsal vznik a historii té pověry. Řekl jsem panu Münzovi svůj názor o věci a on to oznámil veřejnosti v Neue Freie Presse. Tím jsem se dostal do té mely.“
V rozhodnutí aktivně vystoupit proti nemyslné pověře a falešnému mysticismu utvrzovalo profesora Masaryka také zjištění, že i zástupci české inteligence, dokonce profesoři univerzity připouští existenci něčeho takového jako je „rituální vražda“.
T. G. Masaryk se postupně začal seznamovat se všemi podrobnostmi Hilsnerova procesu. Studoval soudní protokoly, zabýval se kriminalistickými postupy a fyziologií, konzultoval své názory s různými odborníky. Sotva dva měsíce po svém prvním vystoupení v deníku Neue Freie Presse, vydal brožuru „Nutnost revidovati proces polenský“, kde bod za bodem rozebíral neopodstatněnost jednotlivých důkazů a polenský proces připodobňoval k Dreyfusově aféře. Pověru o rituální vraždě T. G. Masaryk rázně odmítal: „Že by rituální vražda vyplývala z ducha náboženství židovského, to právě křesťan nesmí tvrdit; křesťan přejímá přece Starý zákon, a ten že by měl takového ducha? Ani v talmudu rituální vražda se nehlásá. Není také žádné tajné sekty praktikující vraždu rituální.“
Masarykova brožura logicky oslabovala argumenty obhajující rituální vraždu. Sám Masaryk si byl jistý, že po jejím vydání a uveřejnění v tisku bude muset dojí k revizi celého případu. Proti vydání brožury se ale postavilo státní zastupitelství a zakázalo její distribuci. T. G. Masaryk byl dokonce úřady obviněn za narušování klidného průběhu soudního procesu s Leopoldem Hilsnerem.
Na T. G. Masaryka začal útočit tisk. Ve velmi ostrých článcích byl bezostyšně obviňován z korupce a skrytých úmyslů.
T. G. Masaryk na to opět vzpomíná ve svých Hovorech: „Vídeňští antisemité poštvali český nacionální a klerikální tisk, začali tlouci do mne - nu, musel jsem se bránit; když už jsem řekl A, řekl jsem i B a C. Musel jsem k tomu študovat kriminalistiku i fyziologii; o tom všem jsem tenkrát dal veřejnosti podrobnější zprávu. Zajel jsem i do Polné, abych prohlédl místo zločinu a jeho okolí. Pak řekli, že jsem za to placen od Židů.“
Útoky proti Masarykovi v tisku brzy následovaly demonstrace studentů. Rozvášněný dav mladíků se chystal vypískat svého profesora z přednášky. Ten se však kvůli nemoci nemohl dostavit, a tak se studenti vydali až k jeho pražskému bytu v Thunovské ulici. T. G. Masaryk na to vzpomíná ve svých Hovorech takto: „ Večer přišli demonstranti k mému bytu: já jsem ležel zachlazen, a tu má žena sešla k demonstrantům na ulici a řekla jim, že ležím, ale chtějí-li se mnou mluvit, ať pošlou ke mně deputaci. Nepřišli.“
Studentský dav musela nakonec rozehnat policie a děkanát univerzity raději udělil profesoru Masarykovi čtrnáctidenní dovolenou. Přesto se profesor Masaryk ještě pokusil se svými studenty vyjednávat a rozhodl se jít přednášet. Na nádvoří univerzity a v posluchárně ho už očekávalo přes tisíc dvě stě studentů, kteří skandovali různá hesla jako „Židovský zaprodanče!“ nebo „Pereant! Hanba! Abzug!“ a další. Masaryk si proklestil cestu do posluchárny a pokusil se promluvit, ale přes pískot, výsměch a nadávky studentů se mu to nepodařilo. Začal proto své názory psát na tabuli, ale ani tímto způsobem se mu nepodařilo se studenty navázat dialog.
T. G. Masaryk stále neochvějně obhajoval své stanovisko k rituální pověře: „Řekl jsem veřejně, že nevěřím v rituální vraždu a že zejména proces polenský této vraždě nedokazuje. Mínění to nevyslovil jsem pouze, nýbrž také odůvodnil. A to se v českém národě nesmí? Že se nesmí samostatně myslit a vědecky pracovat? Moje kritika procesu polenského je stejnou vědeckou prací jako jiné mé práce vědecké.“
Polenský případ s odsouzením Leopolda Hilsnera pak ve společnosti postupně vyšuměl. Hilsner dostal milost a po devatenácti letech dožil jako neznámý muž ve Vídni. Jeho případ nebyl nikdy revidován.
Přestože byla hilsneriáda pro T. G. Masaryka i jeho rodinu velmi těžkou životní zkouškou, přiznával později sám Masaryk, že mu přece jen ohlas aféry velmi pomohl později za války v době budování československého státu. „Za války jsem pochopil, k čemu to také bylo dobré: světový tisk je zčásti řízen nebo financován od Židů; znali mně z Hilsnerovy aféry a teď se odvděčili tím, že psali o naší věci sympaticky nebo alespoň slušně. Politicky nám to hodně pomohlo.“
Tomáš Garrigue Masaryk politikem
Aktivně vstoupil T. G. Masaryk do politiky na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Zpočátku se snažil reagovat na politickou situaci v zemi především vypracováním nového tzv. „realistického“ programu, jehož cílem bylo přesné vědecké poznávání.
Spolu se dalšími podobně smýšlejícími kolegy – ekonomem a profesorem Josefem Kaizlem a historikem Karlem Kramářem začal Masaryk tento program prezentovat na stránkách nového týdeníku Čas, který vycházel už od roku 1886 pod redakcí Jana Herbena. Společným cílem „Realistů“, jak se skupina začala nazývat, bylo hledat „poctivou a rozumnou aktivní politiku“. Zásluhou týdeníku Čas si získali v krátké době sympatie především u mladé inteligence. Bohužel, k tomu, aby se dostali do parlamentu, potřebovali podporu některé z tehdejších velkých českých stran.
Po předchozích neúspěšných jednáních s konzervativní stranou – tzv. staročechy byla nakonec v prosinci 1890 uzavřena dohoda s vedením mladočeské strany. T. G. Masaryk se dostal do čela jejího vedení a v březnu 1891 byl ve volbách do vídeňského parlamentu zvolen za mladočechy poslancem ve volebním obvodu měst Písek-Volyně-Horažďovice-Sušice-Klatovy-Domažlice. Masarykovo působení v mladočeské straně bylo však krátké. T. G. Masarykovi se sice hned na začátku poslaneckého působení podařilo proniknout do složité politické práce parlamentu a s úspěchem přednesl mnoho podnětných projevů v Říšské radě, ale postupně se dostával do diskuzí s radikálními členy strany. Zároveň si uvědomoval, že zatím není na politickou dráhu dost připraven. V září 1893 se proto mandátu vzdal.
V dalších letech se Tomáš Garrigue Masaryk věnoval především profesorské a literární práci. O politickou situaci však zájem neztratil. Čím dál více se ve svých názorech rozcházel s programem mladočechů a postupně se také rozešel se svými realistickými kolegy Josefem Kaizlem a Karlem Kramářem.
Realistické hnutí začali zastupovat mladí Masarykovi stoupenci: Jan Herben, Josef Gruber a František Drtina. Pod vlivem této skupiny byla v roce 1900 založena nová politická strana: Česká strana (realistická) lidová. T. G. Masaryk se stal jejím předsedou a byl také hlavním autorem jejího politického programu.
V roce 1906 přijala strana název: Česká strana pokroková. Za tuto stranu byl také v letech 1907 a 1911 zvolen poslancem ve volebním obvodu měst Rožnov – Vsetín - Valašské Klobouky - Bystřice pod Hostýnem – Bojkovice – Příbor – Kopřivnice - Nový Jičín – Štramberk – Zlín - Valašské Meziříčí – Krásno - Vizovice. T. G. Masaryk působil jako jediný poslanec této strany až do první světové války.
Období první světové války
28. července 1914 byl v bosenském Sarajevu spáchán atentát na následníka rakousko – uherského trůnu Ferdinanda d´Este. Tragická událost se stala záminkou k rozpoutání první světové války. Ve válce došlo ke střetu dvou sil, z nichž jednu představovaly státy Dohody (Rusko, Francie, Velká Británie, USA a další) a druhou Ústřední mocnosti (Německo, Rakousko – Uhersko, Turecko, Bulharsko).
T. G. Masaryk se na počátku války zabýval otázkou budoucí existence mnohonárodnostního rakousko – uherského státu. Zkušenosti z působení v politice i konzultace s významnými politiky a zahraničními osobnostmi ho nakonec utvrdili v rozhodnutí, že je potřeba „světovou revoluci“, jak válečný konflikt nazýval, využít a pracovat pro rozbití habsburské říše.
18. prosince 1914 odjel T. G. Masaryk ještě s dcerou Olgou do Itálie, aby zde kontaktoval důležité osoby, s kterými mohl konzultovat válečnou situaci. Původně předpokládal, že se zpět do Prahy vrátí už za čtyři měsíce, jeho cesta se ale prodloužila na čtyři roky. Z Itálie odjel T. G. Masaryk do Ženevy. Zde 6. července 1915 při pětistých oslavách upálení Mistra Jana Husa poprvé otevřeně vyhlásil boj proti habsburské říši ve svém památném projevu, kde mimo jiné uvedl: „Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho užívat. Avšak proti násilí budeme se hájiti třeba železem.“ Tomáš Garrigue Masaryk se tak postavil do čela zahraničního odboje. Jeho nejvýznamnějšími spolupracovníky se mu zde stali Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik. Počátkem září 1915 přesídlil T. G. Masaryk do Francie, kde byl exilovými a krajanskými organizacemi založen „Comité d'action tchèque à l'étranger“ (Český komitét zahraniční), který se později přejmenoval na „Česko – slovenskou národní radu“. T. G. Masaryk byl zvolen jejím předsedou. V roce 1915 se Tomáš Garrigue Masaryk přestěhoval do Londýna, kde také získal místo profesora pro slovanská studia na King´s College. Díky svým přednáškám, článkům, veřejným vystoupením a kontaktům s významnými politiky se mu podařilo v Británii získat důležité postavení.
Dařilo se mu kontaktovat české a slovenské krajany žijící v zahraničí, organizovat zpravodajskou agendu i získávat důležité informace o situaci v Rakousku – Uhersku. Pro svou činnost využíval T. G. Masaryk po celou dobu světové války také tisk a žurnalistiku. Důležité bylo zároveň spojení s domácím odbojem, který v té době v Čechách zastupovali především členové tajné organizace tzv. Maffie Přemysl Šámal, Karel Kramář, Alois Rašín, Josef Scheiner, Antonín Hajn a další.
Důležitou roli ve formování samostatného československého státu sehrály československé legie. V dohodových státech především v Rusku a ve Francii se už krátce po vyhlášení války začaly formovat jednotky z českých a slovenských krajanů, kteří požadovali zařazení do spojeneckých armád..Ve Francii tak v srpnu 1914 vznikla rota Nazdar, v Rusku v září 1914 Česká družina. Jak postupně rostl počet českých a slovenských zajatců, kteří často ve velkém počtu dobrovolně dezertovali na stranu Dohody, vznikala také myšlenka vytvořit z těchto zajatců samostatnou československou armádu. K tomu bylo ale zapotřebí povolení dohodových států.
Nejpočetnější základna československého vojska vznikala v Rusku. T. G. Masaryk sem přijel v roce 1917 s myšlenkou zmobilizovat československé zajatce a vytvořit z nich samostatnou vojenskou jednotku, která by mohla podpořit francouzské vojsko na západní frontě. Jeho pobyt v Rusku ale znamenal dlouhý zápas s ruskými úřady o povolení možnosti náboru v zajateckých táborech. Ruská prozatímní vláda povolila volný nábor zajatců do československých jednotek především díky úspěšnému vystoupení československé brigády v bitvě u Zborova 2. července 1917.
Rozsáhlým náborem československých dobrovolníků v zajateckých táborech bylo do konce roku 1917 shromážděno asi 30 000 mužů. Rozkazem ze dne 9. října roku 1917 byl zřízen Československý armádní sbor.
Bohužel Masarykovy snahy o přesun československého vojska do Francie nakonec přerušila listopadová revoluce v Rusku a odřízla cestu ruským legionářům na západ. Jedinou možností byla cesta na východ přes Vladivostok. Tou cestou se T. G. Masaryk vydal z Moskvy 7. března 1918, aby připravil transport legionářů přes několik kontinentů.
Přes 40 000 dobře ozbrojených československých vojáků pak odjíždělo v 60 vlacích ve směru Kursk a Penza a dále přes Vladivostok do Francie. Docházelo však ke srážkám se sovětskými orgány, které vyústily dne 25. května roku 1918 v protisovětské povstání. Heslem tohoto povstání bylo: „Vlastní silou do Vladivostoku.“ Vojensky dokonale připravené povstání umožnilo legiím v krátké době obsadit celou sibiřskou magistrálu. Přeprava byla zahájena v červnu roku 1918 a postupně ukončena v době od prosince roku 1919 do září roku 1920.
29. dubna 1918 připlul T. G. Masaryk do Ameriky, kde získal na svou stranu velký počet zde žijících slovenských a českých krajanů. Po zdlouhavých jednáních a také důležitém setkání s americkým prezidentem W. Wilsonem se nakonec podařilo prosadit samostatnost československého státu.
14. listopadu 1918 byl Tomáš Garrigue Masaryk ve své vlasti zvolen prezidentem republiky.
Prezidentské období
Po dlouhých čtyřech letech se T. G. Masaryk 20. prosince 1918 již jako prezident vrátil do osvobozené Československé republiky. 21. prosince 1918 byl slavnostně uvítán v Praze.
Tomáš Garrigue Masaryk se stal prezidentem ve svých šedesáti osmi letech a záhy se aktivně zapojil do státní politiky. Hned zpočátku trval na rozšíření prezidentských pravomocí, aby tak nezůstal pouhou figurkou v rukou nezkušených ministrů. Hlavním Masarykovým cílem bylo vytvořit fungující demokratický stát. K tomu bylo potřeba obklopit se schopnými politiky. K jeho nejbližším spolupracovníkům patřil Edvard Beneš, v novém státě ministr zahraničí; Přemysl Šámal, jehož zásluhou byla zformována prezidentská kancelář, a agrární politik Antonín Švehla.
Práce v mladé republice nebyla jednoduchá a Masaryk pro ni spotřeboval mnoho své energie. Zdraví nalomené za první světové války si vybralo svou daň v roce 1921, kdy Masaryk onemocněl trombózou. Nemoc se mu naštěstí podařilo překonat. Bohužel o dva roky později ho zasáhla jiná tragická událost – smrt milované ženy Charlotty.
Přes všechny tyto události zůstával prezident Masaryk bravurním politikem. Československá republika se už za pět let od svého vzniku stala prosperujícím demokratickým státem se silnou měnou a fungujícím hospodářstvím. T. G. Masaryk si také získal renomé u mnoha zahraničních států a Československo bylo díky němu vnímáno jako „nejspořádanější stát ve střední Evropě“.
Sám T. G. Masaryk pak o sobě jako o prezidentovi mluvil takto: „Mám-li říci, v čem můj život vyvrcholil, tedy ne v tom, že jsem se stal prezidentem a že mohu nést tuto stejně velkou čest jako těžkou povinnost. Má osobní satisfakce, smím-li to tak nazvat, je hlubší: že jsem ani jako hlava státu nic podstatného nevyškrtl z toho, več jsem věřil a co jsem miloval jako chudý študent, jako reformní učitel mládeže, jako nepohodlný kritik, jako reformní politik; že, stoje v moci, nenacházím pro sebe nižádného jiného mravního zákona ani jiného vztahu k bližním, k národu a k světu, než jaké mne řídily před tím.“
V roce 1930 přijalo Národní shromáždění zákon znějící: T. G. Masaryk zasloužil se o stát.
T. G. Masaryk v Lánech
Poté, co se stal T. G. Masaryk prezidentem, začal se pro něho v roce 1919 upravovat byt na Pražském hradě. V listopadu 1919 napsala prezidentova dcera Alice kancléři Šámalovi dopis, kde žádala, aby konečně bylo určeno prezidentské letní sídlo. Obavy o zdravotní stav prezidenta nakonec urychlily schválení zvláštního zákona o letním prezidentském sídle v dubnu 1920. Do té doby měl první československý prezident také k dispozici vedlejší vládní sídla, a to v Topolčiankách na Slovensku a v Židlochovicích na Moravě. V roce 1920 pobýval Tomáš Garrigue Masaryk také na zámku Hluboš u Příbrami.
Letní sídlo se vybíralo velmi pečlivě – rozhodujícími faktory ve výběru byla především dobrá dostupnost a malá vzdálenost z Prahy, technický stav budovy, reprezentativnost, dispoziční řešení a samozřejmě finanční náklady. Do užšího výběru se dostal zámek v Průhonicích, ve Smečně, v Brandýse nad Labem a v Lánech. Výběr nakonec vyhrály Lány, především pro svůj dobrý ekonomický a technický stav a také kvůli výhodnosti majetkoprávního vyrovnání s původním majitelem panství – rodem Fürstenberků. Meziministerská konference označila zámek Lány za nejvhodnější sídlo 9. října 1919 a Masaryk se pro něj rozhodl v listopadu 1919.
Zámek Lány se zámeckým parkem, oborou a přilehlými polnostmi a lesy zakoupil stát v roce 1921 za 25 miliónů korun. Peněžní obnos byl Fürstenberkům odečten od popřevratové dávky z majetku.
Masaryk navštívil Lány poprvé 1. května 1920 a hned si je velmi oblíbil. Na Lánech pak od roku 1921 trávil více času než na Pražském hradě (pro zajímavost na Pražském hradě pobýval pouze 2 až 3 dny v týdnu, všechnu potřebnou státnickou činnost včetně audiencí vykonával převážně v Lánech).
Podrobné vzpomínky na „lánskou domácnost“ se zachovaly převážně díky Masarykovu sekretáři Dr. Antonínu Schenkovi.
Díky němu také víme, jak přesně probíhal Masarykův pracovní den:
Úřední den v Lánech začínal v 9.00 hodin. To už měl Masaryk přečtené noviny, (které mu obvykle připravoval jeho komorník pan Hůza), měl už prostudované informace o dění ve státě a ve světě a obvykle přecházel z bytu do své pracovny. Tam mu sekretář přednesl referáty a zprávy z prezidentské kanceláře. Pak byly na řadě návštěvy - většinou politici, literáti, národohospodáři, ale i umělci a známé osobnosti. Jakmile byly návštěvy hotové, dával se prezident obvykle do své literární práce.
Přesně v jednu ohlásil stolník oběd.Většinou se oběda kromě Masarykovy rodiny účastnil ještě nějaký host. Po obědě pak při Masarykově oblíbené černé kávě bylo dost času k debatě. Po obědě většinou tak do tří hodin prezident odpočíval, ale hned ve tři opět usedal ve své pracovně. Mezi pátou a šestou si pravidelně vyjížděl na koni. Od šesti do osmi pak opět trávil čas v pracovně.
Ve volném čase Masaryk většinou poslouchal rozhlas a dvakrát týdně – většinou ve středu a v sobotu se promítal v zámku film.
Lány si oblíbila celá Masarykova rodina. Často zde pobývala Alice Masaryková, která po smrti své matky Charlotty G. Masarykové zastávala roli první dámy státu, jezdíval sem Jan Masaryk a pravidelně dojížděla i Olga s manželem Dr. Revilliodem a se syny Herbertem a Leonardem.
Abdikace a smrt
T. G. Masaryk byl zvolen do čela Československé republiky celkem čtyřikrát. I přes vysoký věk se mu dařilo překonávat časté nemoci. Bohužel od května 1934 se jeho zdravotní stav prudce zhoršil. 14. prosince 1935 se rozhodl abdikovat. Za svého nástupce v prezidentském úřadě doporučil Edvarda Beneše.
Po své abdikaci pobýval T. G. Masaryk na zámku v Lánech, který obdržel k doživotnímu užívání. Zemřel 14. září 1937. Po své smrti byl pohřben na lánském hřbitově, kde již čtrnáct let odpočívala jeho milovaná manželka Charlotta.
14. září 1937 napsal Karel Čapek v Lidových novinách: „Dnes vydechl naposled Tomáš Garrigue Masaryk, Osvoboditel, duchovní tvůrce a první prezident Republiky československé. Tím se uzavírá věčným mírem jeho tříletý boj se smrtí, boj, ve kterém tělo lidské není nikdy konečným vítězem. I tuto smrt musíme přijmout s odevzdaností a pokorou. Zemřel stařec v plnosti života, muž v plnosti cti a vladař v plnosti lásky. Taková smrt není než naplněním. I v tuto chvíli smutku věřme a doufejme, občané Republiky československé, celou Masarykovou vírou v nesmrtelnost lidské duše a božský řád věcí, že T. G. Masaryk se dívá na nás dál.“
Zveřejněno ve spolupráci s Národním muzeem v Praze (Mgr. Magdaléna Kroupová).
Národní muzeum je výzkumnou organizací, jež provádí základní výzkum, aplikovaný výzkum a experimentální vývoj a šíří jejich výsledky prostřednictvím expozic, výstav, výuky a další pedagogické činnosti, publikováním ve všech oborech své působnosti včetně oboru muzeologie a ochrany sbírek.
Národní muzeum je jedním z nejstarších vědeckých ústavů u nás, jehož tradice sahá k takovým osobnostem české vědy jako byl František Palacký, Jan Krejčí nebo Karel B Presl. Je také vydavatelem našeho nejstaršího a stále vycházejícího vědeckého časopisu (Časopis Národního muzea). Tato tradice v žádném případě není mrtvým nebo prázdným odkazem.
Desítky vědeckých a odborných pracovnic a pracovníků Národního muzea úspěšně řeší dva rozsáhlé výzkumné záměry a řadu programových projektů podporovaných Ministerstvem kultury ČR s početnými každoročními výsledky, pracuje na dalších vědeckých úkolech financovaných GA ČR i projektech zajišťovaných na evropské úrovni. Podle předem stanovených kritérií poskytuje Národní muzeum interní granty, směrované především na juniorské programy.
Národní muzeum vydává 12 vědeckých časopisů z různých humanitních a přírodovědných oborů, zahrnutých v prestižních mezinárodních databázích nebo v domácím Seznamu recenzovaných periodik. Pracovníci Národního muzea kromě toho publikují výsledky své vědecko-výzkumné činnosti v desítkách domácích i zahraničních periodik, odborných knihách a na datových nosičích různého charakteru. V posledních dvou letech vydalo Národní muzeum 35 knižních monografií (z toho v roce 2012 – 19, v roce 2013 pak 16).
Vývoj bodů v Rejstříku informací o výsledcích výzkumu, experimentálního vývoje a inovací (RIV)
| Rok | Počet bodů |
| 2009 | 3 557,285 |
| 2010 | 6 146,518 |
| 2011 | 7 961,083 |
| 2012 | 10 123,365 |
Tomáš Garrigue Masaryk (1850 - 1937)
Zveřejněno ve spolupráci s Muzeem TGM v Lánech (Mgr. Magdalena Elznicová Mikesková).
Dětství a mládí
Tomáš Masaryk se narodil dne 7.března 1850 v Hodoníně. Jeho otec, Josef Masaryk, původem Slovák ze západního pohraničí Uher, pocházel z chudé nevolnické rodiny a v Hodoníně pracoval jako kočí na panském statku. Masarykova matka, Terezie, rozená Kropáčková, pocházela ze zámožného měšťanského rodu a na panském statku v Hodoníně pracovala jako kuchařka.
Přestože si byli Masarykovi rodiče nerovní v původu, ve vzdělání i věku (Terezie Kropáčková byla o deset let starší než Josef Masaryk), bylo jejich manželství bezproblémové a harmonické. Tomáš Masaryk byl nejstarším dítětem v rodině, postupně se Terezii narodily ještě čtyři děti, ale přežily pouze dvě – Martin a Ludvík.
Rodině se v panských službách nevedlo špatně, Josef Masaryk jako panský kočí mohl rodinu v rámci chudých poměrů dobře zabezpečit a později byl dokonce povýšen na drába. Kvůli otcově povolání se Masarykovi často stěhovali po různých místech jižní Moravy. Tomáš Masaryk navštěvoval obecné školy v Hodoníně, v Čejkovicích a v Čejči. V letech 1861 – 1863 navštěvoval reálku v Hustopečích. V roce 1864 ho rodiče poslali do Vídně, aby se zde vyučil zámečníkem. V učení se mladému Tomášovi ale nelíbilo, nevyhovovala mu jednotvárná výrobní práce a také si nerozuměl se svými vrstevníky. Spolubydlící mu dokonce sebral jeho oblíbené knihy. Proto se rozhodl už po šesti týdnech pro návrat k rodičům do Čejče, kde raději nastoupil do učení ke kováři. Práce, kde bylo potřeba síly a zručnosti, se Tomáši Masarykovi líbila a byl již rozhodnutý se kovářství věnovat doživotně. Záhy se ale u kovářské dílny setkal se svým bývalým profesorem z reálky Francem Ludwigem, který přemluvil Masarykovy rodiče, aby Tomáše poslali jako podučitele do čejkovické školy.
V roce 1865 se Tomáš Masaryk přihlásil do německého gymnázia. Podařilo se mu složit zkoušky do sekundy a díky výbornému prospěchu se mu postupně podařilo získat stipendium. Ve druhém semestru sekundy byl navíc přijat jako vychovatel v bohaté rodině policejního ředitele Antona Le Monniera.
Ve třídě brněnského gymnázia byl Tomáš Masaryk nejstarší a největší ze třídy. Považoval sám sebe již za dospělého a často se dostával do konfliktů s profesory. Předmětem jednoho z mnoha sporů se stala také Masarykova zkrachovalá láska k jedné dívce, která byla profesory vnímána jako studentův mravní poklesek. Masaryk také neustále odmítal chodit k povinné zpovědi. Jednou si nechal mladého Masaryka zavolat sám ředitel školy. Snažil se mu domluvit a přimět ho k plnění církevní povinnosti, jde přece jen o formalitu a ani on sám těm „kněžským nesmyslům nevěří“. Na to Masaryk velmi ostře zareagoval: „Kdo jedná proti svému přesvědčení, je darebák!“ Rozzlobený ředitel chtěl studenta udeřit, ale ten na něho vzal pohrabáč. Incident málem skončil Masarykovým vyloučením ze všech rakouských ústavů. Naštěstí za ním stál policejní ředitel Anton Le Monnier. Případ zůstal mezi studentem a ředitelem a mladý Masaryk v tichosti dokončil ročník. Další rok ho Le Monnier vzal s sebou do Vídně, kam se s celou rodinou přestěhoval a kde pak Tomáš Masaryk v roce 1872 úspěšně odmaturoval na akademickém gymnáziu.
Po gymnaziálních studiích se Masaryk nejprve rozhodl pro studium klasické filologie, ale později u něho zvítězil zájem o filozofii. Na filozofické fakultě ho velmi ovlivnil profesor filozofie Franz Brentano.
Franz Brentano pocházel z proslulé katolické rodiny z jižního Německa. Původně si zvolil dráhu katolického duchovního. Svým neortodoxním přístupem se ale dostal do konfliktu s církví a roku 1873 z ní vystoupil. Věnoval se pak především filozofii a psychologii. Na vídeňské univerzitě přednášel od roku 1874. Svým pojetím moderní filozofie, klidným a věcným vystupováním na přednáškách si dokázal získat oblibu většiny studentů. Tomáš Masaryk v něm nalezl výborného učitele a později také přítele.
Za studií ve Vídni se Tomáš Masaryk setkával s mnoha významnými vědci a mysliteli. Pravidelně se stýkal s rodinou profesora češtiny A. V. Šembery a v roce 1875 se stal předsedou Českého akademického spolku. Po smrti policejního ředitele Le Monniera, u kterého působil jako vychovatel, a měl tak zajištěný pravidelný finanční přísun, získal ještě výnosnější místo domácího učitele v rodině Rudolfa Schlesingera, generálního rady Anglo – rakouské banky.
V roce 1876 Tomáš Masaryk úspěšně obhájil svoji disertační práci „Podstata duše u Platóna“ a díky finanční podpoře Rudolfa Schlesingera mohl doprovázet jeho syna na studijní cestě po severní a střední Itálii a do Lipska.
Setkání s Charlottou Garrigue
Při studiu na univerzitě v Lipsku v letech 1876 až 1877 bydlel Tomáš Masaryk v penzionátu rodiny Göringových. Zde často Masaryk slýchal o americké rodině Garriguových a jejich dceři Charlottě, která v Lipsku před lety navštěvovala konzervatoř. Už z vyprávění mu tato žena velmi imponovala, a proto ho potěšilo, když se dozvěděl, že Charlotta přijede za Göringovými na návštěvu. Stalo se to 13. června 1877.
Už od prvního setkání Charlotta Tomáše Masaryka velmi zaujala. Doprovázel ji s ostatními dámami Göringovými do divadla a na výlety. Společně pak trávili mnoho času debatováním a především četbou Millova spisu „Poddanství žen“ a Buckleových „Dějin civilizace v Anglii“. Masaryk obdivoval Charlottinu vzdělanost, vážnost, zájem o dění kolem sebe a umění prosadit si svůj názor a stále více v něm dozrávalo rozhodnutí požádat Charlottu o ruku. Odvážil se toho až po následující epizodě.
24. července 1877 se vydal Masaryk s Göringovými a Charlottou na výlet v loďce po řece. Při vystupování ujela paní Göringové noha, spadla do vody a začala se topit. Masaryk pro ni okamžitě skočil, ale paní Göringová byla velmi robustní postavy a dostat ji z vody nebylo jednoduché. Masaryk tento zážitek popsal v jednom svém dopise: „okamžik již byli jsme pod vodou oba jako ztraceni, a tehdy rozloučil jsem se se světem – jako střela projely mne vzpomínky na všecko, na drahé osoby – neočekávanou silou jsem se k žití vymanul z objetí chladné paní vodní..“ Následkem vyčerpání a prochladnutí zůstal pak Tomáš Masaryk upoután několik dnů na lůžku. Přitom napsal vášnivý dopis Charlottě, kde se vyznal ze své lásky a nabídl jí sňatek.
Charlotta se nejprve k návrhu stavěla odmítavě, ale již 10. srpna 1877 se s Tomášem Masarykem zasnoubila. Několik dní po zásnubách se však oba museli rozloučit. Charlotta Garrigue se musela vrátit do Ameriky a Tomáš Masaryk musel pracovat na dokončení své habilitační práce.
Po několika týdnech zastihl Masaryka telegram se zprávou, že Charlotta spadla z vozu a poranila se. Tomáš Masaryk se ihned vydal na cestu. Plavba do Ameriky nebyla vůbec bezpečná, loď Herder, na které se Masaryk plavil, byla ve velmi špatném stavu a při následující plavbě se dokonce potopila. Tomáš Masaryk ale dorazil šťastně ke Garrigueovým a setkal se s již uzdravenou Charlottou. 15. března 1878 byli Tomáš Masaryk a Charlotta Garrigue oddáni. Tomáš Masaryk ke svému jménu připojil Charlottino dívčí příjmení Garrigue jako výraz rovnoprávnosti mezi mužem a ženou a jako výraz obdivu a vážnosti ke své ženě.
Profesorské období
Masarykovi se po svatbě usadili ve Vídni. Mladí manželé museli zpočátku řešit složitou finanční situaci. Tomáš Garrigue Masaryk neměl trvalý příjem a přivydělával si pouze kondicemi, suplováním latiny a přednáškami.
V roce 1879 se Tomáš Garrigue Masaryk úspěšně habilitoval se svojí prací „Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty“. Ve stejném roce se také narodila dcera Alice a o rok později syn Herbert. Tíživá finanční situace rodiny rostla. Naštěstí v roce 1882 dostal docent T. G. Masaryk nabídku od profesora Jana Kvíčaly na místo mimořádného profesora na pražské univerzitě, a tak se rodina se dvěma dětmi přestěhovala z Vídně do Prahy.
Po svém příjezdu do Prahy si Tomáš Garrigue Masaryk i jeho rodina musela zvykat na nové prostředí odlišné od Vídně. Postupně se seznamovali ze zástupci české inteligence a českými vlastenci. Žili bohatým společenským životem a společenských setkání se s manžely Masarykovými účastnily i jejich děti. V Masarykově domácnosti se často setkávali přední osobnosti tehdejší vědy a kultury. Masarykovi také často navštěvovali Náprstkův dům, který byl ve své době pokládán za významné centrum českého kulturního i společenského života.
Už od začátku svého působení v Praze se začal T. G. Masaryk plně věnovat přednáškám na univerzitě a vědecké práci. Od roku 1883 redigoval a aktivně přispíval do vědeckého časopisu Atheneum. Zde ve stati „Jak zvelebovati naši literaturu naukovou“ upozorňoval na nedostatek českých překladů odborné literatury, potřebu existence nové naučné encyklopedie a populárních časopisů. Také upozorňoval na potřebu založení české akademie věd. V roce 1884 vystoupil s přednáškou „O studiu děl básnických“ a v roce 1885 se pokusil o novou klasifikaci věd ve spise „Základové konkrétní logiky“.
V roce 1886 se profesor Masaryk aktivně zapojil do bojů o tzv. Rukopisy.
V letech 1887 – 1888 navštívil T. G. Masaryk Rusko. Studoval zdejší poměry a své poznatky o Rusku prezentoval v roce 1913 ve svém doposud největším dvousvazkovém díle „Rusko a Evropa“. Při svém pobytu v Rusku navštívil T. G. Masaryk také spisovatele a filosofa Lva Nikolajeviče Tolstého.
Literárně nejbohatším obdobím se stala pro Tomáše Garrigue Masaryka 90. léta 19. století. V té době publikoval především v periodikách Naše doba a Čas a zároveň zpracoval mnoho významných studií. V roce 1895 vyšly jeho studie s názvem „Česká otázka“ a „Naší nynější krizí“, kde se pokusil formulovat český národní program. V letech 1895 – 1896 vydal své další práce „Jan Hus“ a „Karel Havlíček“. V roce 1896 následovala studie „Moderní člověk a náboženství“ a v roce 1898 „Otázka sociální“.
V letech 1902 a 1907 podnikl profesor Masaryk přednáškové turné po Americe, kde se seznamoval především s poměry českých přistěhovalců.
Rodina Tomáše Garrigua Masaryka
Nejstarším dítětem v Masarykově rodině byla dcera Alice, která se narodila 3. května 1879, rok po Alici přišel na svět 1. května 1880 syn Herbert, 14. září 1886 se narodil syn Jan, 2. března 1890 se narodila dcera Eleanor (zemřela 18. července 1890) a 26. května 1891 přišla na svět nejmladší dcera Olga.
Od svého přistěhování do Prahy v roce 1882 vystřídali Masarykovi několik bytů. První dva roky strávili v tmavém neútulném bytě v Karlově ulici 22 na Smíchově (dnes Holečkova ulice 21) a krátký čas bydleli v Rubešově ulici 7 na Královských Vinohradech.
V roce 1884 se přestěhovali do krásného slunečného bytu Osvěta, Královské Vinohrady čp. 165 (dnes ulice Jana Masaryka 22). Zde bydleli až do roku 1888. Bohužel v důsledku „rukopisných bojů“ a sporu s domácím panem Vlčkem, který byl velkým zastáncem pravosti Rukopisů, se museli Masarykovi opět stěhovat.
Jeden rok strávili ve Školské ulici 26 (dnes Školská ulice 28), od roku 1890 do roku 1894 bydleli v Tomášské ulici 15 na Malé Straně a další dva roky na Hradčanech v Loretánské ulici 9. V roce 1896 se přestěhovali do moderního bytu v Thunovské ulici, kde bydleli Masarykovi až do roku 1907.
Od roku 1907 do roku 1911 žili Masarykovi ve Valdštejnské ulici na Malé Straně. A v roce 1911 se přestěhovali do Mickiewiczovy ulice, kde také do roku 1918 bydlela samotná Charlotta s dcerou Alicí.
Masarykovo chápání rodiny se lišilo od dobové představy, že muž je pánem, který vydělává peníze a manželka mu za to oddaně slouží. Naplno uznával rovnoprávnost mezi manželi, což dokazuje i připojení manželčina dívčího příjmení ke svému. T. G. Masaryk se sám dokázal postarat o domácnost, nakrmit děti a přebalit je. Ještě za pobytu ve Vídni vyvolával všeobecné pobouření jenom tím, že v parku tlačil dětský kočárek.
Se svými dětmi si Tomáš Garrigue Masaryk často a rád hrál. Důkazem jsou vzpomínky jeho dcery Olgy: „Jako malé dítě směla jsem si hrát celý den v knihovně. I on si často na chvilku se mnou hrával. Jak ráda si vzpomenu na své první projížďky na ohromných svazcích Aristotela. Tata byl veselý koník. Anebo nás nosil na rozevřeném Aristotelovi. To už se tak nepokazí, jako když se tahá po zemi… Velkou atrakcí – pro mne i staršího bratra Jendu – byl otvor vylomeného čtverečku v parketové mosaice. Do té „jamky“ jsme házeli kuličky a fazole. Často jsem si tak hrávala hodiny na této podlaze tátovy knihovny, zatímco starší sourozenci byli ve škole.“
Pro Charlottu bylo manželství svátostí. Podporovala manžela i v nejhorších dobách. S láskou se starala o domácnost a o děti, ale přesto prosazovala názor, že žena v rodině je rovnocenná s mužem a má stejné právo na vzdělání a seberealizaci jako on.
Masarykovi kladli velký důraz na vzdělání svých dětí a snažili se rozvíjet jejich nadání a vlohy a podporovali je v jejich koníčcích. Alice se například už od pěti let učila na klavír, Herbert už jako malý přilnul k výtvarnému umění, Jan se chtěl vždy stát klavírním virtuosem a Olga ráda hrála tenis.
V domácnosti Masarykových se setkávali přední osobnosti tehdejší vědy a kultury. V době „bojů o rukopisy“ se rodina sblížila hlavně s rodinami Jana Gebauera a Augustina Seydlera. Častým návštěvníkem v rodině byl novinář a spisovatel Jan Herben a k věrným rodinným přátelům patřil malíř Hanuš Swaiger.
Letní pobyty rodiny Masarykovy
T. G. Masaryk trávil se svou rodinou každé letní prázdniny mimo Prahu. První prázdniny po přestěhování do Prahy v roce 1882 strávila rodina v Hrušovanech na Moravě u Masarykových rodičů. V letech 1883 a 1884 pobývali Masarykovi v Potštýně v severovýchodních Čechách, na oblíbeném místě letních pobytů některých Masarykových kolegů profesorů z univerzity.
V roce 1885 strávili Masarykovi prázdniny opět u Masarykových rodičů, tentokrát ale v jejich novém domě v Hustopečích. Za hustopečským domkem měli Masarykovi rodiče vinohrad. O vinobraní dostali malá Alice s bratrem Herbertem každý malou putničku, aby mohli také česat hrozny na lisování. Alice na toto období často vzpomínala: „Můj bratříček a já jsme často chodívali s otcem na procházku do vinohradů a k řece Dyji, v níž jsme se také koupávali. Tam nás otec učíval házet ploché oblázky, „žabky“, které jemu skákaly po hladině až desetkrát. Když jsme si sedli na břeh a jedli chléb s máslem, který nám babička dala na cestu, otec nás učíval dělat píšťalky z vrbových prutů.“.
Další léto strávili Masarykovi prázdniny v Řevnicích u Prahy, ale už v roce 1887 pobývali opět v Hustopečích. Od roku 1888 do roku 1901 jezdili Masarykovi každé léto až na několik výjimek na slovenskou Bystričku.
T. G. Masaryk přijel poprvé na Slovensko roku 1887, kdy v Martině navštívil výstavu výšivek uspořádanou ženským spolkem Živěna. Zároveň zde zhlédl výstavu obrazů českého malíře Jaroslava Věšína. Okolí Martina a vůbec celý Turec ho velmi uchvátil a nakonec si právě zdejší kraj vybral za cíl letních dovolených pro sebe a svoji rodinu. Na doporučení slovenských přátel si roku 1888 pronajal dva pokoje v usedlosti rodiny Lehotských na Bystričce. Od té doby se skoro na třináct let stala tato malebná vesnička druhým letním domovem Masarykových.
Tomáš Garrigue Masaryk zde poznával slovenské poměry, setkával se zde s nositeli slovenské kultury a vzdělanosti, se spisovateli, novináři, právníky a učiteli, ale také s obyčejnými bodrými vesnickými lidmi. Často chodil na procházky do Martina i na výpravy do hor. Společně s bystričským statkářem Ladislavem T. Markovickým se vypravoval na divoká prasata a medvědy, některé se mu podařilo i ulovit, ale na první setkání s medvědem vzpomíná takto: „Když mi na Bystričce lidi říkali, že se v horách potulují medvědi, že napadají dobytek a chodí na oves do polí, nevěřil jsem tomu; myslel jsem, že pasáci sami někdy zabíjí nebo prodají ovci a pak to svedou na medvěda. Náš soused pan Markovický mě jednou zavedl se podívat, co takový medvěd dovede. V ovesném poli si sedne na zadní nohy a předními tlapami si zdrhuje oves do huby, tak; pak se šoupá po řiti dál, až přešoupá celé pole – takové pole pak vypadá jako zdupané. Tož takové pole mi ukázal, také medvědí „poklady“, tak veliké, s ovsem a jafurami (borůvkami). Nu dobrá, když medvěd, tak na něho. Půjčili mi takovou hrozitánskou pušku, zadovku, z turecké armády, a šli jsme večer za úplňku na postriežku (čekanou), pan Markovický, horár (hajný) a já. Čekáme u ovsa v mýtině na kraji lesa hodinu, dvě, a medvěd nešel. Blížila se půlnoc, svítily hvězdy a na holích všude kolem ovčáci zažíhali vatry, tady, tam a zas jinde – to vám byla krása! Už jsme na medvěda nevzpomněli, dali jsme se do řeči, pan Markovický fajčil, horár usnul; a najednou vidím medvěda, jak vychází z lesa po čištině, tak třicet, pětatřicet kroků od nás. To vám bylo obrovské, krásné zvíře! Zvedal jsem pušku, ale nemohl jsem střelit, třásl jsem se jako list. Zatím medvěd z nás dostal vítr, skočil do ovsa a z něho do lesa. Tož tak hanebně jsem se zachoval. Nebyl to strach, spíš takové překvapení, že medvědi opravdu jsou…“
Bystričku si oblíbila celá Masarykova rodina.Charlotta G. Masaryková se starala na letním bytě především o chod domácnosti, pokud jí to dovoloval zdravotní stav. Všechny Masarykovy děti pak každý rok v létě zcela splynuly s vesnickými dětmi a stejně jako ony pomáhaly s prací v hospodářství a při žních.
Nejraději na Bystričku vzpomínala Alice Masaryková: „..první léta však mou kamarádkou byla malá Mara Zajac. S ní jsem stopovala slepice, které zanášely, škrabala na podsíní brambory a sbírala maliny a rybíz. My starší, Herbert a já, jsme postupně vnikali do prací. Jeník cvičil před domem chlapce z okolních domů a chalup a jeho hasičská četa byla výborně vycvičena – řídil se přesně podle pana Markovického, asi čtyřicetiletého velitele bystričských hasičů. – Pětiletá Olga měla zatím jinou starost: pečovala o malé hubené podsvinčátko, které vykrmila lahví…Práce v té dědině byla nejen užitečná – byla krásná, proniknutá živými zákony.“
Boje o Rukopisy
Počátkem roku 1886 zveřejnil T. G. Masaryk v časopise Atheneum příspěvek filologa Jana Gebauera o potřebě dalšího zkoumání pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Sám příspěvek podpořil vlastní statí.
Rukopisy královédvorský a zelenohorský vznikly na počátku 19. století jako padělky. Jejich autoři se s pomocí takzvaně náhodně nalezených Rukopisů snažili dokázat, že česká literární tvorba má mnohem starší historii, než bylo doposud známo. Ve společnosti vyvolal objev Rukopisů obrovskou senzaci. Jejich existence podpořila národní sebevědomí a Rukopisy se staly zdrojem inspirace mnoha umělců. Bohužel, přestože šlo o falza, obhajovalo jejich pravost i mnoho vědců.
Kritický článek o Rukopisech v Atheneu vyvolal velmi negativní reakce a zapříčinil tak ostrý spor mezi zarytými obhájci pravosti Rukopisů a vědci, kteří se snažili na základě vědeckých podkladů dokázat, že jde o padělky a přesvědčit tak společnost, že česká historie a kultura by se neměla opírat o falešné spisy. Na stranu T. G. Masaryka a Jana Gebauera se přidal historik Jaroslav Goll, estetik Otakar Hostinský a fyzik a astronom August Seydler. Do celé aféry se vložil tisk, který velmi ostře útočil na T. G. Masaryka i jeho kolegy a poštvával tak proti nim celou společnost.
Proti Masarykovi, který byl hlavním organizátorem rukopisného boje, se zvedla velká vlna odporu. Vznikaly proti němu i různé hanlivé básničky, například tato: “Vás věru nezrodila matka česká, spíš netvorná, zlo sálající saň, jež nad hlavou nám perutěmi pleská a stále žádá krve naň.“ Národní listy dokonce otiskly nad profesorem Masarykem veřejnou klatbu: „Jdi k čertu, ohavný zrádče, přimkni se se svou pochybnou duševní troškou a se svou mravní mizerií, ke komu chceš. Jen neopovažuj se už ani užívati našeho posvátného jazyka a pokáleti jej svým podlým duchem a otravným dechem. Jdi, přimkni se k nepříteli, jemuž sloužíš. Zapomeň, že jsi kráčel po české půdě. My tě z našeho národního těla vylučujeme jako šerednou hlízu. Jdi, utec z této svaté země, než se pod tebou otevře, aby tě pohltila.“
Rukopisné boje měly negativní vliv i na Masarykovu kariéru a o několik let odsunuly jeho jmenování řádným profesorem na pražské univerzitě. T. G. Masaryk se také musel vzdát redigování Ottova slovníku naučného, aby svým jménem nepoškozoval projekt, který sám vytvořil.
Rukopisný boj se odehrával především na stránkách časopisu Atheneum. Negativní vlně ve společnosti zaměřené proti odpůrcům pravosti Rukopisů v čele s T. G. Masarykem ustoupil nakonec i nakladatel Athenea J. Otto, který dál odmítl časopis vydávat. T. G. Masaryk proto začal Atheneum vydávat sám vlastním nákladem.
Přes všechna úskalí se nakonec přece jen podařilo přesvědčit společnost o pravdě a na základě mnoha vědeckých disciplin byly rukopisy prohlášeny za falešné. To však zdaleka nebyl poslední Masarykův boj.
Hilsnerova aféra
V roce 1899, v době, kdy začala „hilsneriáda“, bylo Tomáši Garrigue Masarykovi, profesorovi na pražské univerzitě, čtyřicet devět let. V té době patřil mezi přední osobnosti veřejného života. Veřejností byl ale přijímán různě. Jeho stoupenci ho zbožňovali až k pochlebování, naopak jeho odpůrci se k němu chovali velmi nepřátelsky, až vulgárně.
Masaryk odmítal ve společnosti jakékoli zakořeněné konvence, které pokřivovaly reálný pohled na skutečnost. Jeho nejvyšší metou byl vždy pravdivý, nezaujatý pohled na věc i za cenu vlastní nepopularity, což prokázal už v „bojích o Rukopisy“.
Hilsnerova aféra začala v březnu 1899 u městečka Polná na Vysočině, kde byla nalezena zavražděná mladá dívka z nedaleké obce Věžnička Anežka Hrůzová. Z brutálního činu, který byl bez příčiny označen za židovskou „rituální vraždu“, byl obviněn mladík židovského původu jménem Leopold Hilsner.
V době Hilsnerova procesu trávil profesor Masaryk letní dovolenou se svojí rodinou ve Chvalčově Lhotě u Bystřice pod Hostýnem. Zprvu se o případ nijak nezajímal, ale ještě před návratem do Prahy ho zastihl dopis od rakouského historika a sociologa Sigmunda Münze, který si v souvislosti s hilsnerovým případem stěžoval na velmi antisemitistický postoj českého tisku, negativně ovlivňující celou společnost.
Profesor Masaryk odpověděl svému bývalému studentovi dopisem, kde odsoudil pověru o „rituální vraždě“ a souhlasil i s uveřejněním svého dopisu v deníku Neue Freie Presse. Aniž by tušil, rozpoutal tak proti sobě vlnu nepopularity a útoků.
Ve svých Hovorech na období hilsneriády Masaryk vzpomíná takto: „Zlá kampaň byla ta "hilsneriáda", když jsem se musel rvát s pověrou o rituální vraždě. Já jsem se zprvu o ten Hilsnerův proces nezajímal, ale přijel za mnou můj bývalý žák z Vídně, spisovatel Sigismund Münz, Moravan, a ten mě přiměl k tomu, že jsem vystoupil. O rituální pověře jsem znal knihy berlínského teologa Starcka, který vypsal vznik a historii té pověry. Řekl jsem panu Münzovi svůj názor o věci a on to oznámil veřejnosti v Neue Freie Presse. Tím jsem se dostal do té mely.“
V rozhodnutí aktivně vystoupit proti nemyslné pověře a falešnému mysticismu utvrzovalo profesora Masaryka také zjištění, že i zástupci české inteligence, dokonce profesoři univerzity připouští existenci něčeho takového jako je „rituální vražda“.
T. G. Masaryk se postupně začal seznamovat se všemi podrobnostmi Hilsnerova procesu. Studoval soudní protokoly, zabýval se kriminalistickými postupy a fyziologií, konzultoval své názory s různými odborníky. Sotva dva měsíce po svém prvním vystoupení v deníku Neue Freie Presse, vydal brožuru „Nutnost revidovati proces polenský“, kde bod za bodem rozebíral neopodstatněnost jednotlivých důkazů a polenský proces připodobňoval k Dreyfusově aféře. Pověru o rituální vraždě T. G. Masaryk rázně odmítal: „Že by rituální vražda vyplývala z ducha náboženství židovského, to právě křesťan nesmí tvrdit; křesťan přejímá přece Starý zákon, a ten že by měl takového ducha? Ani v talmudu rituální vražda se nehlásá. Není také žádné tajné sekty praktikující vraždu rituální.“
Masarykova brožura logicky oslabovala argumenty obhajující rituální vraždu. Sám Masaryk si byl jistý, že po jejím vydání a uveřejnění v tisku bude muset dojí k revizi celého případu. Proti vydání brožury se ale postavilo státní zastupitelství a zakázalo její distribuci. T. G. Masaryk byl dokonce úřady obviněn za narušování klidného průběhu soudního procesu s Leopoldem Hilsnerem.
Na T. G. Masaryka začal útočit tisk. Ve velmi ostrých článcích byl bezostyšně obviňován z korupce a skrytých úmyslů.
T. G. Masaryk na to opět vzpomíná ve svých Hovorech: „Vídeňští antisemité poštvali český nacionální a klerikální tisk, začali tlouci do mne - nu, musel jsem se bránit; když už jsem řekl A, řekl jsem i B a C. Musel jsem k tomu študovat kriminalistiku i fyziologii; o tom všem jsem tenkrát dal veřejnosti podrobnější zprávu. Zajel jsem i do Polné, abych prohlédl místo zločinu a jeho okolí. Pak řekli, že jsem za to placen od Židů.“
Útoky proti Masarykovi v tisku brzy následovaly demonstrace studentů. Rozvášněný dav mladíků se chystal vypískat svého profesora z přednášky. Ten se však kvůli nemoci nemohl dostavit, a tak se studenti vydali až k jeho pražskému bytu v Thunovské ulici. T. G. Masaryk na to vzpomíná ve svých Hovorech takto: „ Večer přišli demonstranti k mému bytu: já jsem ležel zachlazen, a tu má žena sešla k demonstrantům na ulici a řekla jim, že ležím, ale chtějí-li se mnou mluvit, ať pošlou ke mně deputaci. Nepřišli.“
Studentský dav musela nakonec rozehnat policie a děkanát univerzity raději udělil profesoru Masarykovi čtrnáctidenní dovolenou. Přesto se profesor Masaryk ještě pokusil se svými studenty vyjednávat a rozhodl se jít přednášet. Na nádvoří univerzity a v posluchárně ho už očekávalo přes tisíc dvě stě studentů, kteří skandovali různá hesla jako „Židovský zaprodanče!“ nebo „Pereant! Hanba! Abzug!“ a další. Masaryk si proklestil cestu do posluchárny a pokusil se promluvit, ale přes pískot, výsměch a nadávky studentů se mu to nepodařilo. Začal proto své názory psát na tabuli, ale ani tímto způsobem se mu nepodařilo se studenty navázat dialog.
T. G. Masaryk stále neochvějně obhajoval své stanovisko k rituální pověře: „Řekl jsem veřejně, že nevěřím v rituální vraždu a že zejména proces polenský této vraždě nedokazuje. Mínění to nevyslovil jsem pouze, nýbrž také odůvodnil. A to se v českém národě nesmí? Že se nesmí samostatně myslit a vědecky pracovat? Moje kritika procesu polenského je stejnou vědeckou prací jako jiné mé práce vědecké.“
Polenský případ s odsouzením Leopolda Hilsnera pak ve společnosti postupně vyšuměl. Hilsner dostal milost a po devatenácti letech dožil jako neznámý muž ve Vídni. Jeho případ nebyl nikdy revidován.
Přestože byla hilsneriáda pro T. G. Masaryka i jeho rodinu velmi těžkou životní zkouškou, přiznával později sám Masaryk, že mu přece jen ohlas aféry velmi pomohl později za války v době budování československého státu. „Za války jsem pochopil, k čemu to také bylo dobré: světový tisk je zčásti řízen nebo financován od Židů; znali mně z Hilsnerovy aféry a teď se odvděčili tím, že psali o naší věci sympaticky nebo alespoň slušně. Politicky nám to hodně pomohlo.“
Tomáš Garrigue Masaryk politikem
Aktivně vstoupil T. G. Masaryk do politiky na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Zpočátku se snažil reagovat na politickou situaci v zemi především vypracováním nového tzv. „realistického“ programu, jehož cílem bylo přesné vědecké poznávání.
Spolu se dalšími podobně smýšlejícími kolegy – ekonomem a profesorem Josefem Kaizlem a historikem Karlem Kramářem začal Masaryk tento program prezentovat na stránkách nového týdeníku Čas, který vycházel už od roku 1886 pod redakcí Jana Herbena. Společným cílem „Realistů“, jak se skupina začala nazývat, bylo hledat „poctivou a rozumnou aktivní politiku“. Zásluhou týdeníku Čas si získali v krátké době sympatie především u mladé inteligence. Bohužel, k tomu, aby se dostali do parlamentu, potřebovali podporu některé z tehdejších velkých českých stran.
Po předchozích neúspěšných jednáních s konzervativní stranou – tzv. staročechy byla nakonec v prosinci 1890 uzavřena dohoda s vedením mladočeské strany. T. G. Masaryk se dostal do čela jejího vedení a v březnu 1891 byl ve volbách do vídeňského parlamentu zvolen za mladočechy poslancem ve volebním obvodu měst Písek-Volyně-Horažďovice-Sušice-Klatovy-Domažlice. Masarykovo působení v mladočeské straně bylo však krátké. T. G. Masarykovi se sice hned na začátku poslaneckého působení podařilo proniknout do složité politické práce parlamentu a s úspěchem přednesl mnoho podnětných projevů v Říšské radě, ale postupně se dostával do diskuzí s radikálními členy strany. Zároveň si uvědomoval, že zatím není na politickou dráhu dost připraven. V září 1893 se proto mandátu vzdal.
V dalších letech se Tomáš Garrigue Masaryk věnoval především profesorské a literární práci. O politickou situaci však zájem neztratil. Čím dál více se ve svých názorech rozcházel s programem mladočechů a postupně se také rozešel se svými realistickými kolegy Josefem Kaizlem a Karlem Kramářem.
Realistické hnutí začali zastupovat mladí Masarykovi stoupenci: Jan Herben, Josef Gruber a František Drtina. Pod vlivem této skupiny byla v roce 1900 založena nová politická strana: Česká strana (realistická) lidová. T. G. Masaryk se stal jejím předsedou a byl také hlavním autorem jejího politického programu.
V roce 1906 přijala strana název: Česká strana pokroková. Za tuto stranu byl také v letech 1907 a 1911 zvolen poslancem ve volebním obvodu měst Rožnov – Vsetín - Valašské Klobouky - Bystřice pod Hostýnem – Bojkovice – Příbor – Kopřivnice - Nový Jičín – Štramberk – Zlín - Valašské Meziříčí – Krásno - Vizovice. T. G. Masaryk působil jako jediný poslanec této strany až do první světové války.
Období první světové války
28. července 1914 byl v bosenském Sarajevu spáchán atentát na následníka rakousko – uherského trůnu Ferdinanda d´Este. Tragická událost se stala záminkou k rozpoutání první světové války. Ve válce došlo ke střetu dvou sil, z nichž jednu představovaly státy Dohody (Rusko, Francie, Velká Británie, USA a další) a druhou Ústřední mocnosti (Německo, Rakousko – Uhersko, Turecko, Bulharsko).
T. G. Masaryk se na počátku války zabýval otázkou budoucí existence mnohonárodnostního rakousko – uherského státu. Zkušenosti z působení v politice i konzultace s významnými politiky a zahraničními osobnostmi ho nakonec utvrdili v rozhodnutí, že je potřeba „světovou revoluci“, jak válečný konflikt nazýval, využít a pracovat pro rozbití habsburské říše.
18. prosince 1914 odjel T. G. Masaryk ještě s dcerou Olgou do Itálie, aby zde kontaktoval důležité osoby, s kterými mohl konzultovat válečnou situaci. Původně předpokládal, že se zpět do Prahy vrátí už za čtyři měsíce, jeho cesta se ale prodloužila na čtyři roky. Z Itálie odjel T. G. Masaryk do Ženevy. Zde 6. července 1915 při pětistých oslavách upálení Mistra Jana Husa poprvé otevřeně vyhlásil boj proti habsburské říši ve svém památném projevu, kde mimo jiné uvedl: „Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho užívat. Avšak proti násilí budeme se hájiti třeba železem.“ Tomáš Garrigue Masaryk se tak postavil do čela zahraničního odboje. Jeho nejvýznamnějšími spolupracovníky se mu zde stali Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik. Počátkem září 1915 přesídlil T. G. Masaryk do Francie, kde byl exilovými a krajanskými organizacemi založen „Comité d'action tchèque à l'étranger“ (Český komitét zahraniční), který se později přejmenoval na „Česko – slovenskou národní radu“. T. G. Masaryk byl zvolen jejím předsedou. V roce 1915 se Tomáš Garrigue Masaryk přestěhoval do Londýna, kde také získal místo profesora pro slovanská studia na King´s College. Díky svým přednáškám, článkům, veřejným vystoupením a kontaktům s významnými politiky se mu podařilo v Británii získat důležité postavení.
Dařilo se mu kontaktovat české a slovenské krajany žijící v zahraničí, organizovat zpravodajskou agendu i získávat důležité informace o situaci v Rakousku – Uhersku. Pro svou činnost využíval T. G. Masaryk po celou dobu světové války také tisk a žurnalistiku. Důležité bylo zároveň spojení s domácím odbojem, který v té době v Čechách zastupovali především členové tajné organizace tzv. Maffie Přemysl Šámal, Karel Kramář, Alois Rašín, Josef Scheiner, Antonín Hajn a další.
Důležitou roli ve formování samostatného československého státu sehrály československé legie. V dohodových státech především v Rusku a ve Francii se už krátce po vyhlášení války začaly formovat jednotky z českých a slovenských krajanů, kteří požadovali zařazení do spojeneckých armád..Ve Francii tak v srpnu 1914 vznikla rota Nazdar, v Rusku v září 1914 Česká družina. Jak postupně rostl počet českých a slovenských zajatců, kteří často ve velkém počtu dobrovolně dezertovali na stranu Dohody, vznikala také myšlenka vytvořit z těchto zajatců samostatnou československou armádu. K tomu bylo ale zapotřebí povolení dohodových států.
Nejpočetnější základna československého vojska vznikala v Rusku. T. G. Masaryk sem přijel v roce 1917 s myšlenkou zmobilizovat československé zajatce a vytvořit z nich samostatnou vojenskou jednotku, která by mohla podpořit francouzské vojsko na západní frontě. Jeho pobyt v Rusku ale znamenal dlouhý zápas s ruskými úřady o povolení možnosti náboru v zajateckých táborech. Ruská prozatímní vláda povolila volný nábor zajatců do československých jednotek především díky úspěšnému vystoupení československé brigády v bitvě u Zborova 2. července 1917.
Rozsáhlým náborem československých dobrovolníků v zajateckých táborech bylo do konce roku 1917 shromážděno asi 30 000 mužů. Rozkazem ze dne 9. října roku 1917 byl zřízen Československý armádní sbor.
Bohužel Masarykovy snahy o přesun československého vojska do Francie nakonec přerušila listopadová revoluce v Rusku a odřízla cestu ruským legionářům na západ. Jedinou možností byla cesta na východ přes Vladivostok. Tou cestou se T. G. Masaryk vydal z Moskvy 7. března 1918, aby připravil transport legionářů přes několik kontinentů.
Přes 40 000 dobře ozbrojených československých vojáků pak odjíždělo v 60 vlacích ve směru Kursk a Penza a dále přes Vladivostok do Francie. Docházelo však ke srážkám se sovětskými orgány, které vyústily dne 25. května roku 1918 v protisovětské povstání. Heslem tohoto povstání bylo: „Vlastní silou do Vladivostoku.“ Vojensky dokonale připravené povstání umožnilo legiím v krátké době obsadit celou sibiřskou magistrálu. Přeprava byla zahájena v červnu roku 1918 a postupně ukončena v době od prosince roku 1919 do září roku 1920.
29. dubna 1918 připlul T. G. Masaryk do Ameriky, kde získal na svou stranu velký počet zde žijících slovenských a českých krajanů. Po zdlouhavých jednáních a také důležitém setkání s americkým prezidentem W. Wilsonem se nakonec podařilo prosadit samostatnost československého státu.
14. listopadu 1918 byl Tomáš Garrigue Masaryk ve své vlasti zvolen prezidentem republiky.
Prezidentské období
Po dlouhých čtyřech letech se T. G. Masaryk 20. prosince 1918 již jako prezident vrátil do osvobozené Československé republiky. 21. prosince 1918 byl slavnostně uvítán v Praze.
Tomáš Garrigue Masaryk se stal prezidentem ve svých šedesáti osmi letech a záhy se aktivně zapojil do státní politiky. Hned zpočátku trval na rozšíření prezidentských pravomocí, aby tak nezůstal pouhou figurkou v rukou nezkušených ministrů. Hlavním Masarykovým cílem bylo vytvořit fungující demokratický stát. K tomu bylo potřeba obklopit se schopnými politiky. K jeho nejbližším spolupracovníkům patřil Edvard Beneš, v novém státě ministr zahraničí; Přemysl Šámal, jehož zásluhou byla zformována prezidentská kancelář, a agrární politik Antonín Švehla.
Práce v mladé republice nebyla jednoduchá a Masaryk pro ni spotřeboval mnoho své energie. Zdraví nalomené za první světové války si vybralo svou daň v roce 1921, kdy Masaryk onemocněl trombózou. Nemoc se mu naštěstí podařilo překonat. Bohužel o dva roky později ho zasáhla jiná tragická událost – smrt milované ženy Charlotty.
Přes všechny tyto události zůstával prezident Masaryk bravurním politikem. Československá republika se už za pět let od svého vzniku stala prosperujícím demokratickým státem se silnou měnou a fungujícím hospodářstvím. T. G. Masaryk si také získal renomé u mnoha zahraničních států a Československo bylo díky němu vnímáno jako „nejspořádanější stát ve střední Evropě“.
Sám T. G. Masaryk pak o sobě jako o prezidentovi mluvil takto: „Mám-li říci, v čem můj život vyvrcholil, tedy ne v tom, že jsem se stal prezidentem a že mohu nést tuto stejně velkou čest jako těžkou povinnost. Má osobní satisfakce, smím-li to tak nazvat, je hlubší: že jsem ani jako hlava státu nic podstatného nevyškrtl z toho, več jsem věřil a co jsem miloval jako chudý študent, jako reformní učitel mládeže, jako nepohodlný kritik, jako reformní politik; že, stoje v moci, nenacházím pro sebe nižádného jiného mravního zákona ani jiného vztahu k bližním, k národu a k světu, než jaké mne řídily před tím.“
V roce 1930 přijalo Národní shromáždění zákon znějící: T. G. Masaryk zasloužil se o stát.
T. G. Masaryk v Lánech
Poté, co se stal T. G. Masaryk prezidentem, začal se pro něho v roce 1919 upravovat byt na Pražském hradě. V listopadu 1919 napsala prezidentova dcera Alice kancléři Šámalovi dopis, kde žádala, aby konečně bylo určeno prezidentské letní sídlo. Obavy o zdravotní stav prezidenta nakonec urychlily schválení zvláštního zákona o letním prezidentském sídle v dubnu 1920. Do té doby měl první československý prezident také k dispozici vedlejší vládní sídla, a to v Topolčiankách na Slovensku a v Židlochovicích na Moravě. V roce 1920 pobýval Tomáš Garrigue Masaryk také na zámku Hluboš u Příbrami.
Letní sídlo se vybíralo velmi pečlivě – rozhodujícími faktory ve výběru byla především dobrá dostupnost a malá vzdálenost z Prahy, technický stav budovy, reprezentativnost, dispoziční řešení a samozřejmě finanční náklady. Do užšího výběru se dostal zámek v Průhonicích, ve Smečně, v Brandýse nad Labem a v Lánech. Výběr nakonec vyhrály Lány, především pro svůj dobrý ekonomický a technický stav a také kvůli výhodnosti majetkoprávního vyrovnání s původním majitelem panství – rodem Fürstenberků. Meziministerská konference označila zámek Lány za nejvhodnější sídlo 9. října 1919 a Masaryk se pro něj rozhodl v listopadu 1919.
Zámek Lány se zámeckým parkem, oborou a přilehlými polnostmi a lesy zakoupil stát v roce 1921 za 25 miliónů korun. Peněžní obnos byl Fürstenberkům odečten od popřevratové dávky z majetku.
Masaryk navštívil Lány poprvé 1. května 1920 a hned si je velmi oblíbil. Na Lánech pak od roku 1921 trávil více času než na Pražském hradě (pro zajímavost na Pražském hradě pobýval pouze 2 až 3 dny v týdnu, všechnu potřebnou státnickou činnost včetně audiencí vykonával převážně v Lánech).
Podrobné vzpomínky na „lánskou domácnost“ se zachovaly převážně díky Masarykovu sekretáři Dr. Antonínu Schenkovi.
Díky němu také víme, jak přesně probíhal Masarykův pracovní den:
Úřední den v Lánech začínal v 9.00 hodin. To už měl Masaryk přečtené noviny, (které mu obvykle připravoval jeho komorník pan Hůza), měl už prostudované informace o dění ve státě a ve světě a obvykle přecházel z bytu do své pracovny. Tam mu sekretář přednesl referáty a zprávy z prezidentské kanceláře. Pak byly na řadě návštěvy - většinou politici, literáti, národohospodáři, ale i umělci a známé osobnosti. Jakmile byly návštěvy hotové, dával se prezident obvykle do své literární práce.
Přesně v jednu ohlásil stolník oběd.Většinou se oběda kromě Masarykovy rodiny účastnil ještě nějaký host. Po obědě pak při Masarykově oblíbené černé kávě bylo dost času k debatě. Po obědě většinou tak do tří hodin prezident odpočíval, ale hned ve tři opět usedal ve své pracovně. Mezi pátou a šestou si pravidelně vyjížděl na koni. Od šesti do osmi pak opět trávil čas v pracovně.
Ve volném čase Masaryk většinou poslouchal rozhlas a dvakrát týdně – většinou ve středu a v sobotu se promítal v zámku film.
Lány si oblíbila celá Masarykova rodina. Často zde pobývala Alice Masaryková, která po smrti své matky Charlotty G. Masarykové zastávala roli první dámy státu, jezdíval sem Jan Masaryk a pravidelně dojížděla i Olga s manželem Dr. Revilliodem a se syny Herbertem a Leonardem.
Abdikace a smrt
T. G. Masaryk byl zvolen do čela Československé republiky celkem čtyřikrát. I přes vysoký věk se mu dařilo překonávat časté nemoci. Bohužel od května 1934 se jeho zdravotní stav prudce zhoršil. 14. prosince 1935 se rozhodl abdikovat. Za svého nástupce v prezidentském úřadě doporučil Edvarda Beneše.
Po své abdikaci pobýval T. G. Masaryk na zámku v Lánech, který obdržel k doživotnímu užívání. Zemřel 14. září 1937. Po své smrti byl pohřben na lánském hřbitově, kde již čtrnáct let odpočívala jeho milovaná manželka Charlotta.
14. září 1937 napsal Karel Čapek v Lidových novinách: „Dnes vydechl naposled Tomáš Garrigue Masaryk, Osvoboditel, duchovní tvůrce a první prezident Republiky československé. Tím se uzavírá věčným mírem jeho tříletý boj se smrtí, boj, ve kterém tělo lidské není nikdy konečným vítězem. I tuto smrt musíme přijmout s odevzdaností a pokorou. Zemřel stařec v plnosti života, muž v plnosti cti a vladař v plnosti lásky. Taková smrt není než naplněním. I v tuto chvíli smutku věřme a doufejme, občané Republiky československé, celou Masarykovou vírou v nesmrtelnost lidské duše a božský řád věcí, že T. G. Masaryk se dívá na nás dál.“